Tato velkolepá událost rozvířila dobu konce století nevídaným způsobem a přinesla velké vzedmutí zájmu o český průmysl. Navzdory řadě nepříznivých podmínek, ať už politických či živelných, se jednalo o událost, kterou během půl roku jejího trvání navštívilo přes dva a půl milionu návštěvníků z celého tehdejšího Českého království.
Součástí této výstavy byl i tehdejší podnik Pražské vodárny. Ty zde vystoupily s vlastní expozicí jako jedna z nejstarších institucí podobného typu v celém Rakousko-uherském soustátí. Ucelený soubor, který představoval vodárenskou profesi a její specifika, přinesl běžnému občanu poznání chodu vodárenství, ale též základ sbírek exponátů současného Muzea pražského vodárenství.
Pražské vodárny shromažďovaly doklady o své činnosti pravděpodobně již od vzniku vlastní technické knihovny v první polovině 19. století. Podnik měl svou expozici umístěnu v pavilonu Královského hlavního města Prahy a ukazoval na ní celou řadu artefaktů a plánů. Výstava byla rozdělena do několika částí – vedle původních plánů vodovodních systémů a nákresů starých vltavských vodáren se jednalo o celou řadu diagramů a grafů či o plány tehdy moderně zrekonstruovaných vodáren, úplné plány a zákresy tehdejší vodovodní sítě a moderní vybavení, používané k pokládce potrubí. Poslední část byla věnována přímo projektům na novou vodárnu v Káraném.
Vodárenská kancelář kvůli výstavě nechala najmout další pomocné síly, ať už v podobě kresličů, kteří zpracovávali kopie původních plánů, určených k vystavení, či techniků, kteří pracovali na samotných modelech jednotlivých vodáren a čerpacích strojů. Dokonce došlo ke schválení „…částky 300 zl. pro c k. dvorního fotografa pana Jindřicha Eckerta na výdaje pro zhotoveni 14 velkých fotografií.“
Vodárenská výstava měla podle dostupných zpráv velký úspěch. Jednotlivé exponáty, a především modely čerpacích strojů byly natolik zdařilé, že o jejich převzetí projevil zájem rektor c. k. české vysoké školy technické v Praze dr. Weyr, pravděpodobně pro potřebu výuky. Šéfinženýr vodárenské kanceláře Ing. Josef Bubák to rezolutně odmítl. Dokonce donutil výstavní komisi v říjnu 1891, po ukončení výstavy, sepsat protokol, který případné budoucí vydání exponátů z majetku města, resp. vodárenské kanceláře, zakázal. Díky tomu se části původní výstavy mohly použít ve dvacátém století jako jádro dvou dočasných výstav a konečně jako základ současné expozice Muzea pražského vodárenství.
Díky úspěchu výstavy se také široká veřejnost dozvěděla podstatné informace o projektu Káranské vodárny. Do té doby ji velká část odborné, ale i laické veřejnosti, striktně odmítala. Jako jediný zdroj vody pro město byla v povědomí Pražanů vždy hluboce zakořeněna řeka Vltava a jiný typ zdroje tak nebyl pozitivně přijímán. Množství informací, které výstava k projektu uvedla, nicméně všeobecné povědomí proměnilo. Debata o Káranské vodárně tak získala mnohem věcnější tón, který vedl k jejímu úspěšnému dokončení.
Jubilejní výstava měla pozitivní efekt i na samotný podnik Pražských vodáren. Z ryze technického oddělení městských kanceláří, a oboru v zásadě tiše trpěného v pozadí městského provozu, se stal důležitý prvek v městských strukturách. Vodárenství se proměnilo v hrdý profesní stav, kterého si město vážilo a v dalších desetiletích ho všemožně podporovalo. Pražské vodárny se i tak díky této, již v dnešní době pozapomenuté, výstavě staly jednou z výkladních skříní hlavního města a vodárenští odborníci mohli městu zajištovat spolehlivý provoz jedné ze základních inženýrských sítí, turbulentním světovým změnám navzdory.
Autor: Kryštof Drnek, historik PVK
